Čtyřk4 a Dolnorakouská zemská výstava 27. 6. 2009
Napsal uživatel sokol Pondělí, 29 Červen 2009 08:23
Poslední červnovou sobotu se banda dvanácti (počítám-li i dva kojence) odvážlivců vydala třemi auty na jih do Telče. Cílem byla naším krajem po měsíce tvrdě a všudypřítomně propagovaná Dolnorakouská zemská výstava. Ta mapuje pod heslem "rozděleni-odloučeni-spojeni" prolínající se historii Česka a Rakouska, především těsně sousedících regionů Vysočina a Dolní Rakousy. To vše za 220 korun obyčejného vstupného do všech tří částí výstavy v Telči (kultura), rakouském Raabsu (hranice) a Hornu (historie).
Start od Skautského klubu byl z osmé hodiny o dobrých třicet minut odložen kvůli zpoždění obou rodinek, ale naopak samotná cesta byla posléze překvapivě rychlá a na půl desátou jsem byli na místě.
Telč je krásné město a určitě byla dobrá volba tak velkou kulturní akci uspořádat právě zde. Výstava byla zde rozdělena do čtyřech různě velikých ploch. První se nacházela v samotném zámku a mapovala primárně dějiny města Telče (?). Druhá obsadila prostory zámecké galerie a týkala se fenoménů, které v minulosti hranice Česka a Rakouska stíraly, jako náboženství (novokřtěnci, židé), působení šlechty a architektura. Třetí, nejmenší část, byla v justičním prostoru zámku a ukázala nám pětici osobností významných jak pro Rakousko, tak pro Česko - Gustav Mahler, Bohuslav Reynek, Josef Hoffmann... A nakonec poslední část se nacházela v jednom z domů na náměstí, kde byla ve zkratce popsána a porovnána historie Rakouska a Česka ve dvacátém století.
Zcela pragmaticky návštěvníka organizátor nutí, aby navštívil všechny tři města. Jsou záměrně blízko sebe, platí se jedna drahá vstupenka, je jedno velké společné téma, i když ve třech podobách. Projet (v ideálním případě) celou monstrózní Dolnorakouskou zemskou výstavu v jediný den je ale šílenost. I kdyby vám to dovolily nohy, selže mozek. Celý den koukat na exponáty, číst popisky a stále plně vnímat obsah je těžko zvládnutelné. Jenže i tak by jednotlivá výstava z trojice měst měla umět být sama za sebe. A mám-li ohodnotit námi navštívenou Telč, tak říkám "nic moc". Občas jsem měl problém jen poznat, že jde o společnou historii Rakouska-Česka a najít nějaký vyšší cíl telčské výstavy (dle letáků šlo zde o kulturní dědictví). Více mě mrzí, že tu bylo neúměrně mnoho popisujícího textu (mnohdy špatně viditelného) a oproti tomu dost málo exponátů.
Cestou zpět jsme se stavili v Brtnici a navštívili rodný dům Josefa Hoffmanna, významného designéra a architekta první poloviny dvacátého století. Největší dojem na nás zde paradoxně nechaly ne samotné Hoffmannovy návrhy, ale vkus jakým si umělec vymaloval místnosti (například vzorek střídajícíh se bílo-černých obdélníčků v ložnici).
Na závěr je dobré zmínit, že Telč se v rámci výstavy pro tento rok stal rakouskou kolonií. Na naší otázku k průvodkyni (kolik zde dnes dopoledne bylo Němců?) zněla odpověď, že zhruba sto padesát a dvanáct Čechů. Ano, ta dvanácka jsme byli my. Náš národ se dal potkat jinde - v dvacetimetrových frontách ke kase Kauflandu.
